Skillet ve Slušovicích 3.část/Poslední část

18. července 2014 v 18:57 | Klarisa
Co je lepší než Skillet v Praze?
Skillet ve Slušovicích!


/nejdelší ze všech tří částí..špatně jsem to rozdělila/

.
Bože... už jsem se nemohla dočkat. Bylo už 20:00 /v tu dobu měl začít koncert/a já si na mobilu všimla, že mám od mamči nepřijatý hovor. Problém byl ten, že když jsem volala zpátky, nebrala to. Byla jsem tak hrozně natěšená... a jen jsem čekala na ten zvuk cella a houslí, na jekot lidí kolem mě...
Když najednou mi začal zvonit mobil.
Bylo přesně 20:10 a volajícím byl "Maminka". Celý hovor trval 33 sekund. "Jdu tam. Hned." řekla jsem jako poslední a položila. Z mého božího místa jsem vystřelila neskutečně rychle. Nejsem si jistá, jestli vůbec někdo věděl kam letím. U stánku jsem byla hned a šíleně jsem se klepala. Vážně neskutečně. Tak moc jsem se netřásla ani před talentovkama. Měla jsem sevřený žaludek a myslím, že jsem se jen trochu napila. Bylo chvíli před půl osmou "Už jde." řekla mamča. Věděla jsem, že myslí Tatea, ale vážně...bála jsem se otočit. Nakonec přišli až k nám Tate se dvěma papíry a kus od něho se zastavil Scotty /manažer. Toho jsem si už splést nemohla/ . Tate přišel až k nám a podal nám velké podepsané fotky Skillet /žádné prázdné papíry! podepsané fotky!/ Poté mi podal jeho mobil "Teď půjdete se Scottym a on pořídí fotky vás a pánve" /bože :D To jak to přeložilo vždy to slovo 'Skillet' mě vždy dostane :D/ . Smála jsem se jak kdybych byla šílená uprchlice z blázince v Kroměříži. A vážně jsem tam musela i vypadat, protože Tate se smál a Scotty v dálce taky. /On nebyl ta daleko. Ale já, jakožto poloslepá na dálku..../ "Okay?" zeptal se. "Okay" odvětila jsem s hlavou v oblacích a nadšeně se na něj usmívala. Zvedla jsem se od stolu a zamířila za Scottym a už jsem se neohlížela.
"Hi, I'm Scotty" řekl Scotty když jsem přišla a podal mi ruku. "Klára" řekla jsem stupidně i s tím dlouhým Á. Na nějaký 'americký přízvuk' jsem nějak neměla myšlenky. "Do you speak English?" zeptal se. Ale i kdybych anglicky uměla tak bych nevěděla jak odpovědět. Udělala jsem takové gesto rukama jakože je ano, ale vážně málo. "Very small..yes?" zasmál se. "Yes". Už jsme se blížili ke 'vchodu do zákulisí' . Nerozhlížela jsem se, ale cítila jsem na sobě desítky pohledů. /aghrghdj!..to zní namyšleně že? o.O / Prošli jsme takovou 'dírou v plotě' dá se říct. Já netušila kam mám zamířit. Viděla jsem jen pár aut a potom dva veliké autobusy. Šla jsem vedle Scottyho a snažila být v pohodě a...najednou jsem mezi autobusy uviděla stát Johna. Dívál se přímo k nám, ruce v kapsách a usmíval se. /John, john, john, john, john!!!chápete to???? john!!!!!!/ Přibližovali jsme se blíž a blíž. John se zasmál a říká "Hi!" nevím jak to popsat. Takový ten jeho typický smích. Poté jsme byli na trávníku u něj, on mi podal ruku "Hi, I'm John" . Dívala jsem se na něj, zkoumala každý detail jeho obličeje, ty utrhlé rukávy, držela jsem mu ruku a naprosto blaženě řekla "Hi..." ale nepřestávala si ho prohlížet. Nemohla jsem tomu zkrátka věřit. Scotty se toho nakonec ujal "John, this is Klara." John potom komolil mé jméno než jsme se dopracovali k tomu jak se vlastně jmenuji :D Scotty pokračoval: "She's speak english very small but...bla bla bla...she's president of Czech Skillet fanclub" "Wow! That's cool!" podíval se na mě zvídavě John a zasmál se znova. On se vlastně smál pořád. Možná je to u něj normální, možná se smál mě.. Každopádně, když jsem se mu tak dívala do obličeje, už ani nemusím pátrat po tom, jak vznikla jeho přezdívka "Doggy" :D Stál vedle mě a na něco se zeptal. Nerozuměla jsem tak jsme přestoupili na "znakovou řeč". John dělal něco ve smyslu že..bubnuje? :D Já netuším. Řekla jsem "Yes" a on vypadal spokojeně :D Na něco se ptal Scottyho a potom se na něco zeptal mě. Nepamatuji si to přesně. Něco s videem... já prostě jen přikývla. Tak John vytáhl z kapsy mobil /bílý mobil! bílý! :D/ a podal ho Scottymu. "Say on video: Hi, i'm president of Skillet fanclub...em..Czech republic. Okay?" Popravdě? Mě to malinko vyděsilo..ale zase proč ne? Přikývla jsem. Joh se přiblížil těsně ke mě a řekl "I stay here with you" Když to řekl, trochu se mi ulevilo abych pravdu řekla. Dívala jsem se na ten bílý mobil a pak Scotty ukázal palec, že můžu mluvit. Nějak jsem to zpatlala, ale vlastně si ani nejsem jistá jak jsem to řekla, jestli to bylo dostatečně nahlas a čeho se nejvíc bojím je má výslovnost. Scotty : "Okay." Podívala jsem se na Johna "Okay!" řekl a vzal si od Scottyho mobil zpátky. John se na mě podíval: "Nice hair" potom se zasmál a dodal "And T-shirt" . Z autobusu vylezl Seth! "Haha...look..she's Sick of it!" řekl John Sethovi. Ten se na mě podíval a podal mi ruku "Hi, I'm Seth" "Hi, Klara" vysoukala jsem ze sebe téměř neslyšně.
Najednou z autobusu vylezla zároveň Korey s Jen a já....myslela jsem, že omdlím. Oni tam byli takové.. pěkné, malé...opravdové. Ne jen na videu ne jen na fotce. Ony byli přede mnou a smály se na mě a ...ony byli opravdové O.o /Jsem normáln,nebojte.. :D/ Nevím proč se mi chtělo doopravdy omdlít až při momentu, kdy ony dvě vyšly z autobusu. Nádherně se zeširoka usmívali, Jenny se ještě upravila. Korey mi podala ruku "Hi, I'm Korey" "Klara" "Nice hair. Nice to meet you." /Korey mi pochválila vlasy, které mám obarvení díky ní...asfhbdjfa!!!! / V zápětí mi podala ruku Jen. "Hi, I'm Jen. Nice to meet you. Nice hair" ... chtěla jsem ze sebe vysoukat něco jiného než 'hi' a 'Klara' a 'Thank you' ... vážně jsem chtěla říct, že mě taky těší, že je poznávám...ale já ...to nešlo. Potom Jenny něco zapěla, aby jsme se postavili na to focení. "Klara, Do you have a camera?" zeptal se Scotty. Popravdě jsem na to, že se s nimi mám vyfotit úplně zapomněla, takže jsem s neskutečně překvapeným výrazem ten foťák vytáhla. Postavili jsme se. Prvně jsem stála mezi Jen a Korey, ale Jen se potom tak jako rozhlédla a začala nás přeskládávat a řekla, že to tak bude vypadat líp. No a tak to tedy dopadlo.. Jen, John, Já, Korey, Seth. Scotty nás vyfotil 2x. Jenže na té druhé fotce se vážně tvářím divně, protože jsem to, že bude fotit ještě jednou nečekala. Scotty mi foťák podal a já se nepřestávala usmívat. Bože! Vždyť John s Korey byli přímo vedle mě a drželi se mě!!!! Foťák jsem si navlékla na ruku a pevně držela. John a Korey mi znova řekli, že mě rádi poznali a že děkují za pomoc ve stánku. Po podání ruky se všemi se k nim přidala i Jen a poděkovala mi za pomoc při prodávání triček. Scotty ještě zmínil před Jen, Korey a Sethem tu informaci o tom, že mám fanklub. a když už jsem se tedy nevědomky otáčela, Jenny pronesla :" Nice to meet you, Mrs. President"
Ta věta se mi začala opakovat v hlavě jako nějaké kouzlo .. nice to meet you, mrs. president...nice to meet you, mrs. president...nice to meet you... Hrozně mě to dostalo. Jen se u toho ještě tak usmála mile a já jsem v tu chvíli měla naprosto vymytý mozek. Byla jsem tak šťastná!
I poté, co mi všichni řekli "Bye" , i já se rozloučila a kráčela vedle Scottyho zpátky. Kolem nás prošel i ten hlavní fotograf akce a já pořád přemýšlím nad tím, kam šel. V tu chvíli mi to ale bylo vážně jedno. Bylo to jako v takovém tom filmu chápete? Jak ten člověk jde, kamera je zaostřena jen na něj, popř. na doprovod a zbytek 'světa' je rozmazaný a celá scéna je zpomalená. Bylo to přesně takové...naprosto stejné. Zapla jsem foťák a prohlédla si tu fotku. Nadšeně jsem vyskočila a ukázala ji Scottymu...teď se tedy chytám za hlavu. Proč jsem mu to ukazovala? Vždyť on to fotil! Proboha...Klariso! Mám dojem, že se trochu zasmál. Podíval se na mě a celým tělem mi naznačil, ať se zhluboka nadechnu a vydechnu. Udělala jsem to a provedla jsem i stejný pohyb rukama, kterým naznačoval on. Popravdě? Pomohlo mi to víc než jsem myslela. Vážně jsem se přestala trochu klepat. U /nevím jak to mám nazvat/brány? plotu? průchodu? , který mi otevřel a posunkem naznačil abych šla, rozloučil se semnou, usmál se a poté co jsem prošla se otočil a šel zpátky k autobusu. Šla jsem přímo ke stánku kde seděla mamka a naproti ní stál Tate. Musela jsem vypadat jako zasáhnuta elektrickým šokem nebo tak něco. Musela jsem vážně vypadat jako šílenec. Viděla jsem jen, jak se mamka začala smát a jak se k ní Tate po chvilce připojil. Šla jsem a všichni lidé mi byli někde. V ruce jsem pevně držela foťák a pevně, ale přitom jemně kartu s podpisy. Přišla jsem až ke stánku a začala jsem "Já tam to..a John tam. a potom.. a on že...Jen a Korey a všichni . a ono..a potom.." mamka se celá vysmátá podívala na Tatea a poté zpátky na mě. "Kláry, dobré. Sedni si..."
...
Vystřelila jsem zpátky k pódiu, protože mi bylo jasné, že se bude muset každou chvíli začít. Už měli pekelné zpoždění . "Může znova k vám?" zněla sms odeslána ve 20:37. Viděla jsem J. jak vytahuje mobil z kapsy, otáčí se a pak s úsměvem kroutí hlavou. Vrátila jsem se k nim a měla jsem chuť začít šíleně ječet! Chvíli jsem jen stála a potom se mě jedna neskutečně milá slečna co byla v té partě u J. zeptala: "Co se tam dělo?" No a já se rozpovídala. Pořád jsem se zakoktávala, smála jsem se jak blázen, oni se usmívali, ale spíše tedy zadržovali výbuch smíchu dle mého. Já byla ale ráda že se někdo ptal. Ještě se pořád na pódiu něco chystalo...a poté to utichlo. Předzvěsti hlásily, že Skillet čekají, až zajde slunce. Což bych se nedivila.. :D A vlastně to tak vypadalo. Ta husina, když jsem uviděla že na pódium přichází Tate s Jonathanem se objevila až bylo trochu přítmí. Najednou to začalo...intro na Whispers in the Dark. Já mohla konečně začít ječet. Slyšela jsem, že někteří lidé si zpívají už při intru a to mě potěšilo. Najednou se na pódium vřítili i ostatní. Jenny s milým zamáváním, na ostatní jsem v tu chvíli neviděla O.o Stála jsem na špičkách a když se ti lidé přede mnou opřeli o zábrany, viděla jsem chvíli i celé pódium. Korey byla neuvěřitelně vysmátá a John mě na začátku překvapil tím, že řekl "Slušovice" Je tedy pravda, že zbytek show jsem slyšela je Czech Republic. Ale i tohle jsme řešili...třeba co by John dělal, kdyby hráli v Kroměříži :D Nejspíš ale byl nějaký zvláštní ohlas na to, když po písničce řekl "Czech Republic", protože řekl něco ve stylu "Já vím, že jsem řekl Czech Republic" :D Následovně ale začal schválit Slušovice. Že je to tam krásné, ty kopce..že se tu musel natáčet Pán Prstenů. Kam se údajně hrabe Nový Zéland. :D Dál následovalo Sick of it. To, když jsme měli po Johnovi opakovat "If you sick, if you sick, if you sick of it." Se mi zdálo, že to křičeli všichni...na videu to teda slyšet moc nejde. Ale rozhodně to bylo lepší než v Praze. Ten kousek Hero se vepředu taky zpívalo z plných plic :') A následovalo první obrovské překvapení... Better Than Drugs! Bylo dokonalé si zazpívat tuhle starší písničku na koncertě. Awake and Alive, nádherná The Last Night, při Rise jsme na konci taky zpívali. Další překvapení, které mi udělalo vážně velikou radost, protože tu skladbu mám vážně šíleně ráda a v Praze ji nehráli... Comatose. To byla čirá dokonalost, vážně. Savior byla píseň následující a ta mě překvapila neskutečně...stejně jako It's not me it's you o které jsem ani neuvažovala že by ji mohli hrát. Sóla, kterýma se pokračovalo byli vážně moc skvělé ^^ miluju ty Jeniny pohledy při sólech ..chichi :) Po sólech byl Circus for a Psycho a Monster...a úvod na Monster od Johna je zkrátka více než skvělý O:) "Czech republic...do you feel like a Monster?!"
Poté se vytratili. Zamrazilo mě...že by mohl být už konec? Bylo mi tam šílené horko, ale přece nemůžou takhle skončit ne? Po vyřvávání všech lidí pro přídavek...přišel na scénu můj milovaný, úžasný, dokonalý, nejlepší Tate Olsen a violoncellem a začal hrát. Připomínalo mi to melodii z jedné reklamy na kávu. (Taky že ano. hrál 'Bach cello suite' )
Po chvilce se k němu přidal Jonathan...nakonec začalo na plné pecky Rebirthing, kterou se to nádherně ukončilo.
John to ukončil větou: "See you next time!"
Než jsme se úplně rozešli, představila jsem se slečně co se mě ptala co se dělo když jsem šla za nimi a ona se představila mě. Rozloučila jsem se a šla...nadšená, už méně mimo, ale neustále pořád neskutečně šťastná ... vstříc stánku u kterého mě čekala má milovaná, úžasná a naprosto dokonalá maminka. Seděla a smála se na mě. Měla od stánku nádherný výhled na celé pódium. Ale když jsem řekla, že je mi šíleně horko, dívala se na mě jako na blázna. Že ona údajně mrzne :D Ptala jsem se jí, jestli jsme šli slyšet. Maličko chraplavým hlasem. Mé hlasivky toho moc nevydrží :D Prej náš zpěv šel slyšet až u toho stánku. Ale teď vážně nechápu ty videa. Sedla jsem si a dopila jednu vodu od Tatea. Seděli jsme a za chvíli se u nás objevil Tate. Začal zase moc děkovat. Dali jsme mu peníze a papírem na který jsme pracně zapisovali kolik se čeho prodalo. On si peníze nepřepočítal. Jen si otevřel notebook a spočítal kolik triček zbylo a poté si to tam zapsal. Ještě jsem zalovila v mé dokonalé peněžence a našla posledních 500kč. Tak jsem si řekla, že si koupím tedy i to druhé bílé triko. Vyhrabala jsem si M , ukázala ho Tateovi a dávala mu 500,- . On zakroutil hlavou a vzal mi triko i peníze. Nějak jsem nevěděla co chce udělat.Ale on mi triko přehodil přes ruku a peníze mi dal zpátky k mojí peněžence. Musela jsem se na něj dívat vážně zmateně. Ale on se tak usmál a pokýval hlavou. Tak jsem řekla "Thank you" on odvětil něco jakože není zač. Už jsme se chystaly odejít, ale v tom mi maminka vnukla jeden návrh "A Kláry? Nechceš se s ním vyfotit?" Dala jsem jí foťák do ruky a Tate jako by nám rozumněl, aniž bych se nějak zvlášť zeptala přikývl, jednou rukou mě objal a usmál se. Ta fotka je fajn. Tateovi to tam moc sluší a já...to jsem tam vysmátá až moc a zkrátka celá zpocená a celá mimo po koncertě. Ale i tak mám zrovna tuhle fotku na tapetě v mobilu:) Tate znova poděkoval, popřál nám dobrou noc, pěkné sny...já mu taky a šlo se. Cestou jsem mluvila a mluvila a mluvila. Svezli jsme jednoho fajn fanouška do Zlína na autobus a jeli jsme zpátky domů. Doma jsem zabouchla dveře, sedla jsem si hned ke dveřím, dívala se před sebe a všechno jsem to vstřebávala. Jo a flašky ve kterých byla voda od Tatea jsem nevyhodila,ale vzala si s sebou. V jedné je ještě pořád trochu té vody. Věci jsem dala do jedné poličky pod televizí. Opatrně, aby na něj viděla a aby se jim nic nestalo. Ve 23:51 mi přišla sms od J., psali jsme si asi půl hodinky a já potom usnula.
Ráno jsem se probudila v 6:50. Ležela jsem, dívala se do stropu a první co jsem udělala je to, že jsem vzala mobil a kontrolovala smsky. A ze srdce doufala, že to nebyl jen dokonalý sen. Protože pokud bych zjistila že to byl jen sen..psychicky bych se zhroutila. Smsky byli v pořádku, ale pořád jsem se bála se zvednout a podívat se pod televizi. Napsala jsem sms J. že se bojím :D Asi po půl hodině jsem si ale nakonec sedla a...ano bylo to tam! Všechno! Opatrně jsem si všechno znova prohlédla a v hlavě se mi začala přehrávat ta věta "Nice to meet you, Mrs. President" ...

.Nakonec stojí za zmínku ještě znova ten malinký chlapeček Ondra se kterým mám fotku. Darovali jsme mu s mamkou totiž jednu kartu s podpisem. Ondra málem spadl mamince z náručí když to uviděl. Poté mi poděkoval a začal radostně běhat dokolečka. :)
Bylo to něco dokonalého. Čím to bylo, že se to celé vyvinulo tak nádherně? Byla jsem ve správný čas na správném místě? Pomohlo to mamčino sdělení že mám fanklub? Nebo byl Tate jen zoufalý a tak to svěřil prvnímu člověku kterého uviděl? Bůh ví. Ale jsem vděčná a za tenhle zážitek do smrti budu. Jistěže Tateovi. Ale snad nejvíc mé úžasné mamči. Ta se semnou šlapala do toho kopce a byla semnou v horku někde na letišti jen abych viděla Skillet. Ona to přece dělat nemusela :)

Ach bože...ještě teď se vznáším. A když si chci zlepšit náladu? Vybavím si ten Jenin úsměv a to jak řekla: "Nice to meet yu, Mrs. President"



/snad poznáte co je co za fotku :) .
 

Skillet ve Slušovicích 2.část

18. července 2014 v 18:53 | Klarisa
Co je lepší než Skillet v Praze?
Skillet ve Slušovicích!


...
Dívala jsem se tak po někom, kdo rozdělával přístřešek, nesl do něj stoly...a poté najednou začal vybalovat trička. TRIČKA SKILLET! Okamžitě jsem do mamky vrazila že tam musíme okamžitě jít. /17:12 jsem napsala sms J. , že tu vybalují stánek. / Vážně "nenápadně" jsme přišly blíž a ještě nenápadněji jsme to všechno zkoumaly. Ten co to vybaloval mi byl neskutečně povědomí. Šíleně, neuvěřitelně. Ale nemohla jsem si vybavit kdo to je. Po chvíli někdo přišel a nesl 2 židle. "That's for you" řekl mu a židle podal. Tohle byl ten moment když jsem si řekla "Tak Klári, je to někdo od nich. Mysli, mysli..." Měla jsem takové nutkání, že to je Scotty (manažer), ale nebyla jsem si vůbec jistá. Šíleně "nenápadně" jsem popošla dál a vyfotila jsem si ho jak ty trika vybaluje. Mamka říká "Klári, jdi mu říct, že máš ten fanklub." má odpověď samozřejmě byla jasné NE a nějaké bláboly okolo, že neumím anglicky a že by to bylo blbé. Na to mamča: "Tak já mu to půjdu říct, mě to nevadí. Nevím sice jak, ale nějak mu to řeknu" začala jsem kroutit hlavou a smát se, takže je to snad jasné.
Čekala jsem a přešlapovala ve stínu těsně u stánku, než si to tam všechno připravil. 2 trika a CD Rise. Na stůl si nalepil na růžových papírcích velikosti triček (S, M, L, XL,) a ceny triček a CD (500kč, 300kč). Zároveň to měl také vystavené i s cenami za sebou. Ukazovala jsem mamce, které si koupím a ona pořád ať si koupím to druhé. Ale když já po tom černém toužím tak dlouho. Když se konečně usadil a "neměl co dělat" vrhla jsem se za ním. Slušně jsem pozdravila, ukázala na černé triko "Sick of it", které bylo v krabici vlevo /z mého pohledu/, poté na velikost M a podala jsem mu tisícovku. Ten zakroutil hlavou a ukázal na cedulku "500kč" a začal něco povídat a potom se hrozně omlouvat. Pochopila jsem, že nemá na vrácení, tak jsem svojí gestikulací dala najevo že si jdu naproti rozměnit. Rychle jsem doběhla k pultíku, kde jsem si předtím koupila tu kytaru. Vzala jsem jednu z prvních věcí co jsem uviděla - pozlacený čtyřlístek - a ukázala jsem paní, že si ho beru. Vlastně ani nevím kolik to stálo...ale měla jsem rozměněné. Doklusala jsem zpátky ke stánku Skillet a najednou slyším mamku "manager..boss... ona je..." a ukazovala na mě. "Ach bože.." řekla jsem si. A začala jsem se smát. Milý neznámý měl triko už nachystané na stole. Jen jsem mu podala peníze, vzala si triko.. on poděkoval a znova a znova se omlouval. Řekla jsem, že je to v pohodě a šla na stranu. Na místě jsem si to triko převlékla. Dělal to tak každý druhý, takže si mě nikdo nevšiml. Poté jsme se s mamkou dohodly na tom...že ten čtyřlístek co jsem koupila mi je v podstatě k ničemu. Tak jsem ho vzala, šla za milým neznámým, který se hned jak jsem přišla začal znova omlouvat. Natáhla jsem ruku a podala mu čtyřlístek. "For you" řekla jsem...teda myslím. On začal moc děkovat :)
Postupně tam chodil člověk za člověkem. Dokonce i J. a polovina jeho rodiny (klasika) si přišla koupit trika. Všichni si kupovali to černé. Takže po chvilce jsem se jen radovala s počtu lidí v triku Skillet.
Dokonce za mnou přišel i hlavní fotograf celé akce. "Klarisa?" zeptal se. Říkám že ano. Představil se a řekl, že si mě pamatuje z facebooku. Že to tam měl na starosti a občas mi tam na něco odpovídal. Taky řekl, že je ten hlavní fotograf a pokud by byla možnost se se Skillet vyfotit tak že o mě ví, najde si mě a vyfotí mě s nimi. Že nic neslibuje, ale pokud tu ta možnost bude tak by to byl schopen zařídit. Také kolem prošel malinký chlapeček ve slunečních brýlích, v triku KISS..s maminkou a tatínkem. Zastavili se u stánku a zkusili chlapečkovi bílé tričko. On byl hrozně naštvaný, že jsou mu všechny velké. A šlo vidět, že to bílé moc nechce. Když s ho tam zkoušeli tak jsem si to neodpustila, přišla jsem za jeho maminkou a říkám "Prosím vás...až mu koupíte to tričko, mohla bych se s ním vyfotit?" hrozně moc jsem doufala, že jsou to příjemní lidi a nepošlou mě někam. Maminka se mile usmála a řekla, že určitě ano. A rozpovídala se. Že má ten malý Skillet hrozně rád, že jsem jedou v podstatě jen kvůli jemu a že je naštvaný, že na něj není velikost. Připojil se a tatínek a ten říká, že je tady ten stánek hodně slabý. Že když byli na jednom koncertě (nedokážu si vybavit název kapely) , tak že tam toho měli plno. Několik druhů triček, od hrníčků po spodní prádlo. Dětské velikosti atp. Ještě se mě ptali, odkud mám ty náramky, že ty by si taky rádi koupili. Bohužel jsem jim musela říct, že jeden mám objednaný z USA a druhý mám z koncertu v Praze. Chlapeček ještě chvilku nadával že jsou mu ty trička velké. Já se ještě zeptala jak se jmenuje. Byl to Ondra. Potom co mu tričko koupili, začalo velké přemlouvání aby se semnou vyfotil. Říkal, že se zkrátka fotit nebude a to ani sám. Řekli mi, že on si to za chvilku rozmyslí a že si mě najdou potom. Přikývla jsem, že budu s největší pravděpodobností tady. A jak řekli, tak udělali. Za pár minut, pár prodaných triček a mamčiném kyselém mojitu s příchutí zeleného banánu doopravdy přišli. Že si to teda rozmyslel. Ondra si dal tričko Skillet, sundal si brýle a hrozně pěkně se usmál. Po chvilce jsem ještě zašla za jeho maminkou a poprosila o povolení abych tu fotku mohla dát na fanklub. Řekla, že určitě ano a že si to najde :)
...
Něco po šesté se malý neznámý zvednul, obešel stůl a něco psal na mobilu. Mířil přímo ke mně. Stoupl si přede mě a ukázal mi jeho mobil. Byl tam zapnutý překladač. Nepamatuji si to doslova, ale bylo tam napsáno něco jako "Mohli by jste prosím prodávat ve stánku Skillet? mohl bych zařídit fotku s kapelou pokud by jste měla zájem" /samozřejmě to bylo více nesrozumitelné přes ten google překladač, ale pointa je stejná/Podívala jsem se na něj, na stánek...a bezmyšlenkovitě řekla "yes". Ukázal na mě a na mamku jako že teda půjdeme obě dvě. Zakývala jsem hlavou. On ukázal, ať jdu a že si mám sednout. Nachystal tam pěkně ty židle a vyhnal pryč ty lidi co pod tím stanem jen tak seděli. Mamka se nechápavě dívala "co se děje?" zeptala se. Já si sedla a řekla jsem jí nadšeně "Sedni si. Jdeme prodávat trička". Neptala jsem se jí. Protože jsem věděla, že ona by to nedovolila. Je teda pravda, že to byl risk. Jak z mé tak z jeho strany. Mě přidávalo na jistotě jen to, že byl Američan a byl mi šíleně povědomí, tím pádem to musel být někdo od Skillet protože...ve Slušovicích se jen tak povědomý cizinec neobjeví. Dal mi do ruky peníze /něco přes 4 000,-/abych mohla proměňovat, ukázal mi jak tam má seřazené ty trika, ještě jednou ukázal kolik co stojí. Poté psal na mobilu, čekal než se to přeloží a ukázal mi to : "Důvod proč potřebuji pomoct je ten, že musím hrát na violoncello v kapele." Vykulila jsem oči. /bože to je Tate Olsen! To je Tate Olsen!/ Nechtěla jsem se začít fanaticky ptát jestli je to vážně on /už jen proto, že jsem to věděla/ a nebo nějak začít bláznit. Ale asi uviděl jak jsem vykulila oči, zasmála jsem se a rozklepala. Vzal si mobil a další jeto zpráva zněla : "Přinesu vám trochu vody". Následně odešel do zákulisí. Otočila jsem se na mamku a říkám "Toje Tate. on on... violoncellista ve Skillet" zkrátka jsem byla mimo. Tate se za chvíli vrátil se dvěma půllitrovýma flaškama vody. /'Still water' se to jmenovalo/ ještě se zeptal jestli mám nějaké otázky. Měla jsem jich milion, ale zeptala jsem se jen jestli stihnu koncert. Odpověď zněla, že jedna z nás bude muset zůstat na stánku, ale že na pódium z toho místa kde je stánek jde vidět pěkně. A protože mám úžasnou maminku...řekla rovnou, že na stánku zůstane ona. Tate odešel a my jsme tam na stánku zůstaly. /V 18:37 jsem napsala sms Angel: "Mě klepne! Já prodávám ve stánku Skillet! :O/ Peníze jsem schovala do přední malé kapsy mé tašky a vysmátá jsem si udělala papírek na který jsem poté zapisovala kolik se čeho prodalo. Culila jsem se na lidi kolem jak měsíček na nebi. Ve většině si lidi kupovali černé trika. CD jsme prodaly asi 3. V podstatě bylo fajn, že tam Tate nebyl sám na tom stánku, protože někteří lidé,co tam přišli... Jeden přišel, že jestli se to dá zaplatit kartou, další si chtěl své triko vyměnit za to ve stánku :D Dokonce přišla paní stoupla si a říká "Takže, vy jste od Skillet. Řekněte mi...budou vystupovat, nebo odjedou jako Horkýže Slíže? Ono se to teda nemá říkat že odjeli, ale všichni to tady ví. " nevěděla jsem co mám říct. Vzhledem k tomu, že jsem věděla, že tu Skillet jsou a že jedou až ze Švédska. Řekla jsem prostě že ano. "Takže slečna modrá říká, ž vystupovat budou." řekla paní pánovi co tam byl s ní. Poté se obrátila zpět na mě a povídá "Pokud nebudou, svedeme to na vás." :D
Tate jednou za čas přišel a "zeptal se" jestli je všechno v pohodě. /je to v uvozovkách, protože se vlastně nezeptal. Vždy přišel s palce nahoru a tázavým výrazem. Opětovně jsem udělala stejné gesto..jakože všechno fajn. Když jsem tohle udělala, usmál se a poděkoval./
Měla jsem v plánu, být již v 7 u pódia a prodírat se dopředu. To mi ale prodávání ve stánku trochu pokazilo. Proto jsem se tam vydala až kousek po půl osmé. Napsala jsem jednu esemesku a najednou jsem byla díky úžasnému J. hned v "druhé řadě". Jen přede mnou stál nějaký dvoumetrový /a bezohledný / člověk. Byla jsem na něj /jakožto člověk podobného vzrůstu jako Korey/ šíleně naštvaná. Všichni jsme tam nedočkavě stáli a já zahlédla pár známých tváří. /červenovlasou slečnu s vlajkou Skillet, zelenovlasou slečnu co mě na chvíli zastavila, pána, který psal před nedávnem do fanklubu/ Konečně se mi tam začalo vážně líbit na 150%! Nebylo to jak v Praze...bylo to jiné...lepší.
Potom mi v kapse zavibroval mobil. Byla to Angel. Napsala, že jí to musím všechno povyprávět.
Před námi stála maličko přiopilá paní. Nějak si nedokážu vybavit co všechno nám povídala. Pamatuji si snad jen to, že jí začal zvonit mobil a ona zařvala "Hele! Předskokani Skillet! To se nám to obrátilo!" Chvíli jsem nechápala, ale pak jsem poznala, že má na vyzvánění Nickelback. Fajn, pobavilo mě to. Jedna z dokonalých poznámek která se přinesla od J. zněla: "Myslíte, že budou hrát Saturn?". Ach bože...to mě prostě dostalo :D /nevíte co to je? Nevadí...všechno lepší než Saturn!/ Na pódiu pochodovali organizátoři a testovali zvuk místo Skillet samotných. /Nevěděla jsem, jestli mám být na Skillet naštvaná nebo ne. Já vlastně celkem miluji jak na sebe nechávají čekat a schovávají se až do začátku samotného koncertu./
­­
Teď jsem si vzpomněla, že tam letěl kolem parašutista. Který mi mimochodem vnuknul nápad, jak se příště dostanu do zákulisí na festivalu. No tak...lidi mu tleskali a vážně to vypadalo, že za tím pódiem každou chvíli přistane. No neber to! :D

.


Skillet ve Slušovicích 1.část

17. června 2014 v 19:28 | Klarisa
Co je lepší než Skillet v Praze?
Skillet ve Slušovicích!
/Hned na začátek musím podotknout, že jsme jeli o den dřív do města slušovicím blízké. A já si zapomněla vstupenky... ehm. celá já/
/Také musím podotknout, že se mi nechtějí psát jména a oslovení, takže pokud zde uvidíte nějaké písmeno a ta ním tečku, jedná se o nějakého člověka. J. , T. , M. atp. /
Ráno...probudila jsem se tak, jak se na nedočkavého člověka sluší a patří . Oblečená jsem byla během chvíle a teď...jen čekat do 11ti než vyjedeme. Ještě jsem jakožto poslušná dcera skočila do obchodu koupit mamči smetanu do kávy, (ne, nechtělo se mi :D) kterou neměli a já vzala smetanu ke šlehání (inteligentní to člověk.) Pořád jsem jí vykládala, jak je to šílené, že tam bude hrozně málo lidí, že John bude tak pěkně otrávený.
/To jsem ještě nevěděla co mě čeká.../
Jak už jsem psala, vyjížděly jsme s mamkou v 11. Ehm... tedy v 11:20. Ve Slušovicích jsme byli za chvíli. Viděly jsme po pravé straně volné místo, potom policajty. Jenže mé uvažování bylo takové, že jsem mamči vymluvila, že to není to parkoviště, že musíme jet dál. Hm...dojely jsme až do Trnavy. Tam jsme se tedy otáčely a jely jsme zpátky. Ale pořád jsme si nebyly jisté, takže jsme na druhý pokus parkoviště znova přejely. Ale to už jsme viděly, že tam někdo zaparkoval, tak nám to bylo jasné. Znova jsme se vrátily, zaparkovaly jsme a šly se poptat blonďaté policajtky na cestu. "Tady jděte a po 200, možná 300 metrech je odbočka. Buď vpravo nebo vlevo" řekla nám. Ehm...tak tedy okay. Šly jsme po té cestě až k zatáčce doprava. /ta se teda po chvilce začala stáčet doleva.../Začalo to být do kopce, ale šly jsme dál. Nebylo to jen tak a mamča vypadala že mě chce zabít. (jako bych za to mohla ehm...) Poté co jsme se konečně vydrápaly na konec nekonečné cesty uviděli jsme to. Teda vlastně neviděly jsme nic. Jen louku. A tak jsme se poptaly . Šly jsme a šly /po té louce.../až jsme došly ke vchodu! Vstupenky nám otrhali a vyměnili nám to za zelené náramky s nápisem "ROCKOVÝ FESTIVAL". Poté nám prohledali tašky a vyhodili pití. /nejspíš se cítili důležitě.../ Až jsme se konečně dostaly dovnitř (bylo přibližně 13:00) bylo tam tak 60 lidí... Rovnou jsme si šly projít stánky a tak se různě poohlédnout. Měli jsme to prošlé hned. V triku Skillet jsem byla jediná a žádný stánek s věcmi Skillet široko daleko nikde nebyl. Nemluvě o tom, že se za mnou všichni otáčeli a mě bylo horko. Byla jsem pěkně naštvaná. Ne kvůli sobě, protože já bych mohla být jen ráda, že se takhle dostanu blíže k pódiu. Byla jsem naštvaná kvůli Skillet. Byla jsem naštvaná, že se oni znova v Česku zklamou. Jenže já jsem s tím nic nemohla dělat že ano. Našly jsme si s mamčou parádní místo ve stínu a seděli jsme. Já napsala sms dvěma lidem na které jsem dá se říct čekala a měla na ně číslo. Napsala jsem kolik je tu lidí a ať se připraví na túru. J. mi odepsal : "No oni všichni přijdou až na pány Skillet ^^" .
Měly jsme nějaké brambory a já z nich snědla dvě. V tom horku jsem nějak neměla chuť. Ale po chvíli jsem nějak dostala hlad, protože ani na snídani jsem toho moc nesnědla. Zvedly jsme se z našeho krásného místa ve stínu a šly se podívat co kde je. Skončila jsem u párku v rohlíku. Místo nám samo sebou někdo zasedl. Ono to ale nějak moc ani nevadilo. Jen jsme tak přešlapovaly a dívaly se kolem. Byla tam velká nafukovací lezecká stěna a něco od coca-coly. Mám podezření, že to byl bazén, ale já se k tomu bála přiblížit. Jako ne že bych měla nějakou fobii z bazénů, každopádně mé modré a pracně vyžehlené vlasy nemůžou bazén ani cítit. Každou půl hodinu sem hlásila za kolik hodin budou Skillet vystupovat (když se nad tím tak zamyslím, mamka musela být nadšená :D ). Co jiného jsem měla dělat, když nám zasedli místo ve stínu a já byla nedočkavá na Skillet...než si jít koupit jahodové nealkoholické mojito s drceným ledem a dívat se na The Paranoid? Takže, když už jsem čekala na TP tak maminku napadlo, že mi koupí již to zmíněné mojito. Bylo šílené dobré to ano. Nejsem si nějak jistá jak to šlo po sobě, ale mám tušení že hned potom, co jsme si koupili to mojito jsme si prohlížely různé přívěsky v jednom stánku. Nějak moc nás tam nic nezaujalo a tak jsme šly o pár stánků blíž k pódiu a tam byl božský pultík s přívěsky, který obsluhovala moc milá paní. Já skončila s přívěskem takové větší (šíleně pěkné) kytary, mamča má na krku klíč s oranžovým kamínkem a mojí mladší sestřičce (je vtipné psát "sestřičce" , ale rozčiluje mě oprava jiných alternativ slova ve wordu ) jsme koupili takového papouška s modrým kamínkem. Chvíli jsem stála na The Paranoid i s mamčou, ale ta po chvilce odešla do stínu. Upřímně...bylo těžké zůstat v klidu, když všichni skákali a kytarista se na mě vyčítavě díval. Ale s tím mojitem to zkrátka nešlo. Byla tam taková slečna se zrzavými dredy pod pás. Údajně se na mě dívala když jsem si prohlížela stánek s věcmi TP. Když skončili, chtě nechtě jsem si musela jít něco koupit do toho jejich stánku. Prostě se mi líbili a mé uvažování bylo ve stylu "Skillet tu nic nemají, tak aspoň něco, když už nic." Je to celkem vtipné. Za slečnou jsem si totiž přišla koupit odznáček za 15kč a nejmenší peníze co jsem měla byla stokoruna. Slečna neměla drobné, byla z toho naprosto nešťastná, nadávala. Nakonec jsem došli k tomu, že řekla "Tak si ho zober" (Nyní se dostáváme k části, kdy jsem přešla do stínu za mámou a už vím přesně kolik bylo hodin, protože se budu řídit podle sms . :D Do stínu jsem přešla tak v 16:00 a odepsala jsem na sms, které jsem si předtím nevšimla. Byla od J. , který mi napsal, že už mě několikrát viděl. Následně taky to, že má černou kšiltovku. /kterou tam měl každý druhý :D/Byl problém ho najít, protože jsem neměla tušení jak vypadá. :D Mezi tím se šel kytarista z TP projít po festivalu mezi lidi. Sedl si ke stolu a já stála tak metr od něj. Neměla jsem z toho žádný extra nadšený pocit nebo nutkání se s ním vyfotit. Ale když jsem se J. ptala, kde je...tak jsem ten malý detail zmínila. Jeho odpověď zněla "Až budeš u Johna, tak zavolej" /asi je to spoiler, ale teď se tomu vážně směju... :) /

...
 


Skillet poprvé v Praze. 7.11.2013

9. listopadu 2013 v 13:08 | Klarisa...
...Nemohla jsem usnout. Usnula jsem až skoro v jednu ráno... s jedinou myšlenkou. Že za pár hodin budu jen několik metrů od Skillet!
Stejná myšlenka mě provázela i o půl sedmé ráno, když jsem se probudila. Celý byt spal jen já si broukala skillet a pomalu jsem se oblékala. Plán byl, že vyjedeme hned poté co moje ségra odejde do školy. To bylo o půl osmé... No....moje maminka mi po ségřiném odchodu řekla, že se tam do devíti ještě natáhne a v 10 pojedeme. Ale nějak nám to nevyšlo, takže nakonec jsme vyjížděli o třičtvrtě na jedenáct.
Do auta jsem zaběhla dřív, abych do něj dala CD Skillet a mohli jsme aspoň chvíli poslouchat, aby si ty písničky naposlouchala i mamka mohla si na koncertě taky zpívat :) Jeli jsme asi dvě hodiny až na místo, kde jsme přesedli do auta mamčiného přítele, který nás vezl dál. Myslela jsem mě trefí, když jsme se zastavili kdesi "na malé jídlo" a zdrželi jsme se tam hodinu a půl. Byla jsem nervní až to vadilo i mě. (chtěla jsem zařvat: Haloooo... už je čvrt na tři! Jedeme!) . Chtěla jsem být před O2 arénou nejpozději v 5, protože mi bylo jasné, že se tam bude hromadit spousta lidí a poku se nedostanu uplně dopředu tam..tak už nikdy. Nechci to moc protahovat....tak vám jen řeknu, že jsme ke strejdovi do prahy dorazili v 5! Hm.. super. Říkám: "Mami tak můžeme jít rovnou na šalinu ne? Míša říkal, že to trvá tak max.20minut." … Ale ne. Oni ještě museli do hotelu zavést auto a potom se pěšky vrátili. Než přišli, chodila jsem u strejdy z místa na místo a nervózně nadávala, poklepávala nohou a hypnotizovala hodiny na zdi. Přišli v 6! Když jsem se hnala na tramvaj, šli celkem hodně za mnou a spíš byli otrávení než natěšení. Při prvním přestupu se mamka s jejím přítelem vrhly ke dveřím, když autobus jen zastavil na semaforu. Chtě nechtě mě to rozesmálo... a od nich jsem se dočkala jen vynadání, že jsou zblblý hlavně kvůli mně! (Tak promiň že se tam těším... chtěla jsem říct) Když jsme vystoupili na zastávce "Multiaréna Praha"..hnala jsem se hrozně rychle a najednou.... najednou jsem stála před O2 arénou. Všechny pocity se seskupily a důležité pro mě bylo jediné... protlačit se co nejvíc dopředu do davu lidí u hlavního vchodu do O2 arény (přijeli jsme až o té pů sedmé.. a lidí tam bylo fakt hodně.). Pár minut jsem stála v té frontě u hlavního vchodu a když jsme se konečně dostali na řadu, museli jsme projít prohlídkou jak na letišti. Musela jsem projít kovovým rámem a potom mi projeli kabelku a všechno takovým tím jak to mívají na těch letištích. Ještě k tomu jsem jim musela ukázat, co všechno mám v kabelce. Dokonce mě podezřívali, že něco schovávám v obalu od foťáku. Jak jsme se dostali přes "prohledávací četu" upoutal moji pozornost stánek....stánek kde prodávali náramky a trika skillet. Ale vzhledem k tomu, že triko stálo 600kč, tak jsem si koupila náramek (ehm..za 200,- ). U tohoto "Skillet stánku" nikdo nebyl. Ale po chvilce jsem viděla, jak si jeden pán/kluk obléká triko, které tam prodávali. (Akorát nechápu, proč si na něj dal tu košili.) Mamka si ještě koupila vedle ve stánku pití. No..nebylo by to tak hrozné, kdyby nám k němu dali vršek. /údajně měli teda zakázáno dávat vršky k pití, aby si to lidi nenosili dovnitř. (Takže jim vůbec nevadí že jim tam ti lidi pak po dvou hodinách začali odpadávat)
Konečně jsme se dostali ke vchodu na místo, kde se to celé bude odehrávat....
Dívala jsem se na videa a tak...ale na živo to bylo ještě větší. Už z dálky jsem uviděla Jeniny bubny s nápisem "Skillet". Ale samozřejmě se to neodehrálo bez klasického "dramatu". Když jsem se chtěla s vrhnout dopředu mezi lidi, abych byla co nejblíž, zastavila se moje maminka. A co jsem se hezkého dozvěděla? Že ona se dopředu rvát nebude a ať zůstanu s ní vzadu. Myslela jsem že začnu ječet a brečet....Zatím se vepředu začali hromadit další a další lidé. Zachránil nás až mamčin přítel, který mamku přesvědčil, ať si dem s kamarádkou kam chceme a že až ten koncert skončí, sejdeme se u toho stánku s tričkama.
Procpat se víc dopředu bylo dobrodružství. Courali jsme se za jedním mladým párem a lidi nás ochotně pouštěli. Teda až na jednu rodinku u které jsme se bohužel zasekly po zbytek koncertu. Byli nepříjemní, arogantní, pořád měli kecy...
Já jsem Natce (to je ta kamarádka) pořád zoufale říkala kudy by jsme se mohli dostat dopředu.. a nadávala jsem, že na Nickelback ať si jsou všichni přede mě, ale že skillet chci vidět! Ve chvíli, kdy jsem se začala sama sobě smát, že jsem vážně hrozná se na nás otočil jeden pán (který nejspíš patřil k té nepříjemné rodince) a řekl "Chcete pustit?" … já osobně jsem chvilku váhala. Přemýšlela jsem jestli to nedělá jen ze slušnosti a tak... ale nakonec jsme řekli, že by byl hodný. Tak nás pustil před sebe :) (taky mu potom celá ta nepříjemná rodinka začala pěkně nadávat, že nás neměl pouštět ).
Z druhé strany vedle nás byla taková partička.. kluk a tři holky. A ti se tam bavili o tom, že jsou údajně skillet nevýrazní, že od nich neznají žádnou písničku....
No já myslela že tomu klukovi vrazím!
Bylo 19:59 když jsem se naposledy podívala na hodinky.... A najednou všechno zhaslo a já uslyšela nenápadné tiché tóny intra písně "Whispers In The Dark". Poté se rozsvítili dvě šikmé světla a já uviděla Dvě postavy v bílém, které začali hrát na housle a cello a zuřivě mlátili hlavami. Ano … byl to Jonathan Chu a Tate Olsen. Celá jsem ztuhla a potom začala křičet! Když začaly hrát ostatní nástroje Natka do mě drcla a říká: "Vidíš ho?" Podívala jsem se doleva a tam stál John a točil rukou jak helikoptéra a hrál tak na svoji baskytaru! Potom sem mezi hlavami zahlédla Jen. Nemohla jsem tomu uvěřit. Naprosto skvělé bylo když John přišel u písně Awake and Alive k mikrofonu a zařval: "Praha! Are you ready?!" Ano.. doopravdy řekl "Praha" . Tím se dostáváme k jedné části mezi písničkama, kdy John řekl "Prague" a pak zakroutil hlavou a udělal jakože e-e. A potom řekl "Praha" a začal kývat hlavou a "yes!" . Poté si nespočetkrát zkoušel říct "Praha" a když se na chvilku odmlčel tak někdo vepředu zařval "Brno!" . Ale to předbíhám... Když začali hrát další písničku, začala jsem přemýšlet o tom jestli se mi to náhodou nezdá. Když dozpívali Whispers in the dark a Hero tak šlo na Johnovi úplně vidět jak je překvapený. Začal říkat "Wow! You're amazing!" . Vlastně celou dobu a celý koncert nám děkoval a chválil nás, že jsme úžasní. Sám říkal něco v tom smyslu, že jsou tu vůbec poprvé a že jsme naprosto skvělí. Za koncert jsme nespočetkrát slyšeli "We love you!" a "Skillet love you!". Doopravdy na něm šlo hodně vidět, že to nečekal. John vlastně říkal pořád to samé... "wow" nebo "amazing" nebo "we love you!" … nejspíš mu došli slova.
Já jsem celou dobu, celý ten koncert zpívala z plných plyc všechny písničky Skillet zároveň s Johnem. Zpívala jsem z plných plic i když John s Jen zpívali pomalé intro k Awake and Alive. Je teda pravda, že mi bylo Johna trochu líto, když nás povzbuzoval ať zpíváme v písničce Awake and Alive a jediní kdo zpívali když byl John při písničce ticho jsem byla já, Natka a šestice lidí pár kroků před námi. Když jsme měli zpívat s Johnem "Raise you'r hands if you sick, if you sick of it" tak já jsem sice řvala jak magor nahlas, ale John to očividně neslyšel, takže jsme to opakovali nespočetkrát...chudák John to nakonec vzdal. Jediné co byli ochotni opakovat po Johnovi i fanoušci Nickelback bylo "Yeah!". Nejvíc samozřejmě řvalo stání a stání u pódia. Ti co byli na Sezení zrovna dvakrát nefandili (čest vyjímkám!).
Johna taky nejspíš hodně zaujala praha. Několikrát nám řekl, že je praha krásná, že je to nádherné město.... atp.
A co bylo úplně nejlepší a co mi pořád hraje v hlavě? Když John řekl, ať všichni řekneme SKILLET a to skillet řekl tím svým americkým přízvukem. A celá O2 aréna zařvala SKILLET, ale řekla to tak jak se to normálně píše, tak jak to prostě vyslovujeme tady v česku. John se začal hrozně smát a řekl, že se mu hrozně líbí jak to vyslovujeme a potom to zkoušel několikrát vyslovit stejně a pořád se smál. No a když se mu to konečně povedlo, šel za Korey a plácli si spolu!
Byl to neskutečně úžasný pocit. Vidět Skillet naživo na pódiu a vědět, že jsou jen pár metrů od tebe. Bylo neskutečné jakou udělali Skillet show a jak na všechny v O2 aréně přenášel John energii svým hlasem, svým tancem. Vidět Jennifer jak si to jede u těch bubnů bez přestávky a ještě u toho stíhá zpívat (zklamalo mě hodně špatné ozvučení které Jen u bubnů měla). Vidět Korey jak si užívá to, když zpívá "Last Night" a vidět to, že ty její vlasy nevypadají naživo zase tak špatně. A to když Seth začal hrát neskutečně "Circus for a Psycho" ... Zkrátka to bylo neskutečné, nezapomenutelné, úžasné.
Poslední písní byla píseň "Rebithing". Bylo to dokonalé! Když dohráli písničku tak Jen začala ještě bubnovat a tak hezky se u toho natřásala. Usmívala se do kamery a točila se z jedné strany na druhou s úsměvem jak sluníčko. Ale to se nedá ani popsat. To by jste museli vidět. Jsem neskutečně vděčná za to, že jsem byla zrovna já jedna z těch lidí, kteří měli možnost vidět Jenino natřásání, slyšet Johnův hlas, vidět Koreyny vlasy..... Je tu tolik věcí, které nejdou pořádně popsat, je tu tolik věcí které jsem ani nenapsala... ale takový zážitek nejde vyjádřit slovy … a už vůbec ne přes klávesnici a monitor počítače.


Při malinkaté pauzičce před písničkou Monster do mě zezadu strčil nějaký chlap a začal mi nadávat "Jdi s tou rukou už do pr***e!" . Otočila jsem se na něco a ptám se "Slušně by to nešlo?" a on na to tak hnusně: "Tak slušně jo? Ty tady s tou rukou mlátíš ale už půl hodiny!" a já mu řekla.: "Já jsem v tento zážitek doufala skoro 4 roky. Na tenhle koncert se těším přes půl roku. Takže já si to tady hodlám užít a s tou rukou budu nahoře mlátit ještě minimálně dokonce koncertu skillet!" … No prostě jsme se trošku chytli. Je pravda, že jsem ze začátku byla trochu zaražená a dotklo se mě to. Ale potom jsem si vlastně uvědomila co jsem mu řekla a ruku jsem zvedla znova! Uteklo to hrozně moc rychle. Skillet nehráli ani tři čtvrtě hodiny. Chvíli jsem s dalšími fanoušky povzbuzovala o přídavek, ale bylo nás málo a těžko nás mohl někdo slyšet. Poté se rozsvítilo a pořadatelé začali přestavovat stage. Nickelback měli začínat v 9. Ale začali až skoro o půl desáté. Mě se motala hlava a měla jsem hroznou žízeň. Slečny sice rozdávali vodu, ale lidi jsou zlí takže k nám nedošel nikdy ani prázdný kelímek. Půl hodiny jsem vydržela poslouchat Nickelback, ale potom jsem myslela že se tam složím. Proto jsem natce řekla že jdu ven a prodírala jsem se lidma k východu. Při té příležitosti jsem si uvědomila... že jsem byla opravdu hodně vepředu. Vyšla jsem ven a dala se trochu do kupy. Dovnitř jsem vlezla až když jsem uslyšela, že začíná píseň Lullaby, která je vážně krásná. Dívala jsem se zezadu na obrazovky ale potom už jsem šla znova ven.
Dle mého názoru udělali Skillet (i když byli jen před kapela, neměli žádné vide za sebou ani nic ) celkem velkou show oproti Nickelback. Soudím i podle toho, že John, Korey i Seth běhali z jedné strany pódia na druhou a Jen u těch bubnů skoro létala. Ale Niclekback byli téměř pořád ve stejném seskupení, stejné pozici. Samozřejmě nechci nikoho urazit ani tak. Takže se dalších názorů radši zdržím.

Na konci byl hrozný chaos. Stála jsem tam u zdi a šli kolem dva pánové a jeden říká "Ty v**e! Organizace českých organizátorů fakt!" a ten druhý šel za ním a říká tak hezky sarkasticky: "Teda ale já si jako myslím, že by měli dostat nějakou cenu." Tomu se začali všichni smát (až na ty sekuriťáky). Ve dvě ráno u strejdy jsem zjistila, že na mém novém Skillet náramku je zevnitř vytištěné "Made in China" a jelikož už mám jeden originální tak moc dobře vím, že na originálu by to rozhodně napsáno nebylo. Ale tak co nadělám... V noci se mi zdálo o tom koncertu.

P.S.: Člověk by řekl, že budu chraptět, protože si vykřičím hlasivky. Ale ne.... Já kulhám, protože jsem si na koncertu natáhla sval na lýtku. To prostě dokážu jen já!.

P.P.S.: Už vím jak si zlepšit kdykoliv náladu. Stačí zavřít oči a vybavit si první pohled kterým jsem viděla Johna jak hraje na basu tou svou "helikoptérou" a Jen jak se na konci natřásala u bubnů....hned se pousměju.

A to bude asi tak všechno...
Byl to nepopsatelný zážitek, neuvěřitelné chvíle....
Je tu hodně věcí které jsem nenapsala, věci které neumím pořádně popsat. Za to se omlouvám, ale některé věci nejdou vyjádřit slovy. Tohle se musí zažít!

Pořád tomu nějak nemůžu uvěřit.....


Kam dál